Jedenáctého září 2012 jsme s přáteli (nejen) ze Společnosti pro kognitivní vědu a filosofii slavili 56. narozeniny kognitivní vědy (viz Miller, 2003, či můj výtah na Wikipedii). Krom jiného jsme přemýšleli, jak tento vědní obor (resp. obory) v naší kotlině více zpopularizovat, protože málokdo o něm má nějaké konkrétnější povědomí. A tak Ondra Bečev založil web http://cognitivescience.cz/ a já Facebookovou stránku Kognitivní věda – Cognitive Science. Už se na ní za ty více než dva roky objevilo hodně informací, převážně odkazů na různé (imho) zajímavé zdroje, články atd. Byla by rozhodně škoda, kdyby to vše mělo skončit pohřbeno v hlubinách facebookové historie. Přišel jsem naštěstí na způsob, jak vcelku jednoduše všechen ten obsah vytáhnout, aby si ho mohli prohlédnout např. i noví ze současných 500 fanoušků FB stránky. Níže najdete seznam příspěvků od založení do konce roku 2012, postupně sem budu dávat další. Pro zajímavost, v tomto období měl dle všech ukazatelů největší úspěch příspěvek o kritice typologie osobnosti MBTI. Protože jsem v té debatě pokračoval i jinde a celkem nedávno znovu, možná tomu problému i psychometrice obecně věnuji nějaký další článek.
Tag Archives: cognitive sciences
Design kognitivně-psychologického experimentu: Posnerova úloha
Posledně jsem napsal něco o tom, jakými behaviorálními a neurovědnými metodami se dá podívat pod pokličku fenoménu zvaného skrytá zraková pozornost. Tohle téma bych teď rád rozvedl ve větším detailu. Na příkladu jednoho z nejslavnějších experimentů kognitivní psychologie si ukážeme, jak se navrhuje (a implementuje) takový experiment. To třeba kdybyste si chtěli nějaký sami provést nebo alespoň získat vhled nejen do teorií, ale i do praxe experimentální psychologie.
Úvod
Ke konci 70. let 20. století provedl slavný kognitivní psycholog a neurovědec Michael Posner (a samozřejmě množství dalších výzkumníků) sérii experimentů, ve kterých si pokládal několik otázek mj. ohledně zaměřené pozornosti – a výzkumná otázka je přesně to, co by mělo stát na začátku návrhu jakéhokoli experimentu. Otázka by se měla vztahovat k aktuálním teoriím a publikovanému výzkumu. Jaké výsledky kdo získal, jak se to kdo snažil systematizovat ve formě teorie, jaké jsou v tom nedostatky a podobně. My to zde vezmeme méně formálně, jen s troškou teorie na ukázku, můžete zde jasně vidět přístup kognitivismu:
Odkrývání skryté pozornosti
V minulém článku jsem nakousl téma pozornosti a hned ji zaměřil konkrétně na skrytou zrakovou (prostorovou..) pozornost.
Pro kognitivního psychologa vyvstávají dvě otázky: 1. Jak se dá skrytá pozornost objektivně změřit? Přeci jen je skrytá, zeptat se na to pokusné osoby nejde, oči se jí také nehýbou (nesmí hýbat, dle instrukce).. 2. Jak lze pokusnou osobu přimět k zaměření skryté pozornosti na nějaké místo (bez pohybu očí)? Přesouvání skryté pozornosti není něco, co bychom uměli na povel dělat.
Nejprve k druhé otázce: Člověka o zaměření pozornosti nelze tak úplně žádat přímo. Spíše je třeba mu zadat úlohu (task), ve které pro něj (resp. jeho nevědomé neurální procesy) bude výhodné pozornosti využívat. Stačí třeba říci “co nejrychleji stiskněte tlačítko, když uvidíte červený míček mezi ostatními barevnými míčky” a jeho mozek se (po troše tréningu) naladí na detekci červených míčků (a pak si třeba nevšimne jiných důležitých věcí). Mozek si na to ale může “přijít i sám” bez přímé instrukce, např. se relativně více zaměří na nějaké místo, když se tam bude cílový stimul vyskytovat častěji. Anebo může zaměřit pozornost na nějaké místo jednorázově zcela automaticky, pokud se tam náhle objeví něco nového a výrazného (a možná potenciálně důležitého), jako záblesk světla.
Pozornost v kognitivní psychologii
Dříve jsem nastínil, že není psychologie jako psychologie a že u zrodu kognitivní vědy (/věd) stála tzv. kognitivní psychologie. Ve zkratce, jde o něco podobného jako byla klasická behavioristická experimentální psychologie, ale nebojí se používat dříve zapovězené mentální entity, které se snaží konceptualizovat pomocí “reprezentací”, “informačního zpracování” a pod. Místo nějakého dlouhého úvodu do téhle krásné disciplíny raději řeknu něco o typickém příkladu výzkumu jedné takové dříve krajně podezřelé mentální schopnosti: pozornosti.
Jaké máme důvody zavádět do našeho vědeckého slovníku tento termín? Jde sice o něco, co nejde zcela přímo pozorovat, ale jde ji vcelku obstojně zkoumat nepřímo. Jde o pojem, který je dosti centrální v kognitivní architektuře mysli. Souvisí s dalšími mentálními funkcemi jako vnímání, paměť či jednání. Zdá se být zásadně spojena s vědomím. Zkrátka, vzhledem k výsledkům mnohých experimentů se zdá, že jde o smysluplný a užitečný koncept, ačkoli existují i hlasy proti tomu, na čemž skutečně může něco být. Od toho ale teď odhlédneme a podíváme se na trochu historie mainstream pohledu. Protože se terminologie vyvinula v angličtině a v té je psána i veškerá současná odborná literatura, budu uvádět v závorkách i anglické termíny. A terminologie je to, co si musíme jakožto vědci hned zkraje ujasnit, protože v běžném jazyce je “pozornost” poněkud vágní.
Kognitivní věda? Co že to je?
“But what IS cognitive science?” – Péter Érdi
Když se někdo zeptá, čím se to vlastně zabývám, odpověd “kognitivní vědou” obvykle moc neuspokojí. Není se moc proč divit: není moc zdrojů, odkud by se o ní člověk mohl dozvědět. Během středoškolského studia se člověk dozví alespoň o existenci celkem širokého spektra vědních oborů. O dalších exotičtějších disciplínách (např. andragogice) si v posledním ročníku třeba přečte v seznamu VŠ oborů. Ale na kognitivní vědu v ČR (jako snad v jediné ze středoevropských zemí) nenarazí. Mohl bych místo toho vcelku pravdivě odpovědět, že jsem psycholog. Jenže to vyvolává ne zcela přesné představy:
Psychologie není jen o psychoterapii a už vůbec ne jen o psychoanalýze. Za obecně známými aplikovanými poli psychologie stojí i základní vědní disciplína. Dala by se nazvat jako obecná a experimentální psychologie; ve světě se pro ni často používá termín “kognitivní psychologie”. Ale to bohužel taky moc nepomáhá: pořád nevíme, co takový psycholog vlastně dělá. Jeden kolega proto rád říká, že je neurovědec. Je zajímavé, že pod neurovědou si člověk často představí to, co dělá kognitivní psycholog, zatímco většina neurovědců dělá něco dosti jiného (viz např. tento článek v Nature Neuroscience). Tak proč ne, neurovědec zní cool a mozek v podstatě zkoumáme také. Navíc k tomu se ale vrtám i ve filosofii. Hmm, takže neurofilosofie? To je také oblíbená nálepka, která v posluchači obvykle vyvolá ještě větší údiv a zavádějící respekt.